Filmy jsou pro většinu z nás jakýmsi záznamem vlastních vzpomínek, snů, pocitů... Hledáme v nich to, co chceme, co obdivujeme, nebo naopak z čeho máme strach. Dobrý film je jako spánek. Najednou opustíte vlastní stereotyp a přenesete se do světa někoho jiného, který je v danou chvíli přece fantasticky váš. Nad mnohými snímky mávneme rukou, na chvíli si zvýšíme hladinu adrenalinu nebo se zasmějeme. Opravdu důležité jsou ale ty,  které formují pohled nebo v nás probouzí věci dávno zapomenuté. K takovému filmu bezesporu patří hudba. A to ne jen tak ledajaká. Měla by vámi prostoupit jako host, kterého jste ani nezaznamenali. Měla by být lehká a naléhavě podmanivá zároveň, komorní a přesto s více úhly pohledu.

Yann Tiersen se narodil 23. června 1970 v Brestu. Přestože do svých 16ti let studoval na konzervatoři hru na klavír a violu, v jeho tvorbě znatelně rozpoznáváme prvky nejen klasické. Městečko Rennes, ve kterém vyrůstal, bylo totiž jakousi kolébkou rockových a punkových skupin. Yann miloval živelnost a radost, jakou undergroundoví hudebníci prezentovali svou tvorbu. Mimo jiné byl ve svém dospívání ovlivněn jmény jako Nick Cave nebo Joy Division. Sám také v několika rockových skupinách krátce působil. Mladý umělec si už od počátku své tvorby držel vlastní rukopis – zdánlivě jednoduché, leč podmanivé melodie, které jsou doplněny X různými nástroji. Je libo akordeon, violu, piano, kytaru, banjo, xylofon nebo různé smyčce? Pro Yanna Tiersena žádný problém. Celkový dojem pak umocňoval častým střídáním temp, či dramatickými pauzami.

Na kontě má nejen hudbu k divadelním inscenacím a komerčním filmům, i když hlavně díky nim ho zná celý svět. Yann Tiersen se neustále vrací ke svým rockovým kořenům. Hraje s kapelou a  živá vystoupení jsou plná živelnosti - snad takové, jakou obdivoval. Přesvědčit se o tom ostatně můžete díky novému DVD nazvaném „On Tour“.

První album „La Valse des Monstres“ bylo kritikou i posluchači rázně odmítnuto a ani druhé „Rue des Cascades“ nezaznamenalo velký úspěch, přestože již obsahuje vynikající skladby (namátkou „Déjà Loin“, „Soir de Fete“). Úspěch mu přineslo až v pořadí třetí album „La Phare“, jedno z nejlepších, které Tiersen nahrál. Působivost jen potvrzují skladby „Sur le Fil“ nebo „La Chute“.  Přes noc se stal ve Francii populární hvězdou, přestože do klasického středního proudu nikdy nezapadal a většina jeho skladeb je čistě instrumentálních. V této době začíná být populární i v zahraničí. Následovalo album „Tout Est Calme“ a prozatimní vrchol Yannovy tvorby- „L´Absente“ z roku 2001. Poslední doposud nahranou deskou je „Le Retrouvailles“.

„Amélie z Montmartru“ (Jean-Pierre Jeunet) nebo „Goodbye, Lenin!“ (Wolfgang Becker) jsou filmy, které se v kariéře francouzského hudebníka staly důležitým mezníkem. Nejen u nás s nimi totiž vstoupil do všeobecného podvědomí. Jeho hudba jim dodala opravdovost a něžnost, která balancuje na snesitelné hranici líbivosti a působí „příjemně mimochodem“. V případě „Goodbye, Lenin!“ pak soundtrack výrazně předčil samotný film. Málokdo si však vzpomene na další snímky, ke kterým Tiersen hudbu komponoval: „Alice a Martin“ (André Téchiné) či „Vysněný život andělů“ (Eric Zonka), který vyhrál cenu na festivalu v Cannes.

Jeden hudební kritik napsal, že hudba jakou Yann okouzlil Evropu, by se hodila leda tak do stísněných kaváren Montmartru. Řekla bych k tomu snad jen: Pokud jste v takové kavárně seděli, víte, jaký pocit ve vás zanechala, s jakou melancholií jste vyhlíželi z okna a zvláštním vnitřním klidem nasávali atmosféru nonšalantní Paříže. Ano, kdybyste tu vysedávali každý den, stane se tato kavárna všední, bez kouzla. Tak je to i s Tiersenovou hudbou. Můžeme jí vytknout líbivost, která u některých skladeb přechází až v protivnou komerci. Při poslechu prvních alb, vás mohou přivádět k nepříčetnosti vycpávky a jeden nápad zpracovaný na sto způsobů. Pokud máte rádi jeho klavírní něžnou tvorbu, nemusíte se vyhnout zklamání u rockovějších věcí a naopak. Tak jako na Montmartr i na Yanna Tiersena musíte mít správnou náladu. Teprve pak si vychutnáte lehkost a něžnost jeho hudebních dotyků.

Jean-Pierre Jeunet roku 2001 přizval Tiersenna k spolupráci na nově vznikajícím filmu s názvem „Amélie z Montmartru“. Ten oběma také přinesl ještě větší popularitu, hlavně za hranicemi Francie. Amélie trhala rekordy a masově se začaly prodávat i Yannovi předchozí desky. Soundtrack se překvapivě skládá hlavně z písní vydaných již na předešlých albech, hlavně díky tomu, že měl Yann plné ruce práce s připravováním desky „L´Absente“. Původní je pouze hlavní motiv s názvem „La Valse d´Amelie“ a další čtyři skladby. Film, jaký společnou spoluprací vznikl, je doslova kouzelný, konejšivý. Jak jinak popsat něco, co se vám vryje do paměti, ale hlavně do srdce? Donutí vás přemýšlet o životě, lásce, přátelství a vzájemné úctě... Jen málokdo se v dnešní době dokáže radovat z maličkostí, žít jimi. A pak, najednou, uvidíte krásu. Kde? Kolem. To, jak se na podzim listí snáší v točitých spirálách a jak je při stmívání země grošovaná pod korunami stromů.

„Goodbye, Lenin!“ byl pro Tiersena zkouškou, která potvrdila jeho kvality. Dá se říci, že hudba o třídu předčila film, který se zasekl v jakési strnulé plochosti. Ač s náznaky světlých chvilek, příběh balancuje na jedné (ano, pěkné) myšlence. To je však celé. Zmínila bych skladbu „Mother´s Journey“, která se mi líbí nejvíc a doprovází jednu z nejsilnějších scén filmu.

Přišlo mi přehnané, že právě Tiersenův fanklub by měl čítat fanoušky všech hudebních žánrů - přes rock, pop, hip-hop, r´n´b až k opeře a vážné hudbě. Nicméně jsem se o tom přesvědčila sama. Dovolte mi malou dokumentaci mého skromného průzkumu:

„Jo, Tiersena znám, fakt borec. Jako třeba hipec ye hipec(KONTRAFAKT, Marpo etc.), ale on je dost w pohodě, hlawně u Amélie! Fakt třída. “

„Tvorbu pana Tiersena sleduji už od počátku. Ačkoliv poslouchám především vážnou hudbu a nepohrdnu operou, či operetou, na tohoto muzikanta si vždy ráda udělám čas. Jen mě mrzí, že jsem zmeškala jeho koncert v pražské Arše, ráda bych slyšela jeho rockovou tvorbu naživo.“

„V podstatě jsem nikdy neměl vyhraněný styl. Přes lehké kytarovky a pop jsem se dostal k rocku. Mám v oblibě ale i blues a jazz, dá se říci, že právě toto je má „krevní skupina“, poslední dobou jsem ovšem nadšen progresivním metalem (např. PAIN OF SALVATION, EVERGREY). I když jsem prošel plno hudebními žánry, Yann Tiersen pro mě zůstává jakousi stálicí, líbí se mi hlavně jeho klavírní skladby. “

A já nemohu jinak, než se k tomuto fanklubu připojit. I když neznám Marpa, neorientuji se v operetách a neprošla jsem výchovou všech hudebních žánrů. Snad i přesto všechno mohu říct, že Yann Tiersen se nesmazatelně zapsal mezi mé top hudebníky a já jen doufám, že nebudu muset své stanovisko přehodnotit.